Key facts of the case:
The plaintiff was confined by the police on 20.5.2013. The same day an administrative proceeding about his expatriation was commenced. On the 24.05.2013 the plaintiff stated that he requests international protection according to s.3 of the Asylum Act. The defendant then issued a decision n.OAM-97/LE-BE-PS-2013, which stated that the plaintiff is obliged to remain in the facility for confinement of foreigners in B.B. until he leaves the Czech Republic, but no longer than till 29.9.2013. On 31. 7. 2008 the plaintiff was found guilty by a decision of Prague 1 District Court and sentenced to expatriation for 5 years from the 11. 11. 2008 till the 11.11.2013.
However, the plaintiff did not follow this decision and he did not leave European Union. He travelled to Italy, France and Germany. On 19.05.2013 he returned to the without a valid visa without knowing that his expatriation sentence had not yet expired. He got confined on 20.2.2013
The Plaintiff filed a suit against the decision of confinement in the Regional Court in Prague. It did rule in favour of the defendant. The Plaintiff appealed to the Supreme Administrative Court. The court stated in its reasoning that the District Court was right about its reasoning as for the interpretation of a term “public order” in s.46a (1) (c) of the Asylum Act. If the plaintiff endangers public order, it is possible to confine him.
Outcome of the case:
The Supreme Court stated, that endangering the public order here means: “Threat of such a behaviour, that will constitute real, present and enough grave threat to one of the fundamental interests of society. It is also necessary to consider individual circumstances of life of every particular foreigner and consider his life situation”. The administrative court stated that the confinement according to s.46a (1) (c) is in compliance with article 5 (1) of the European Convention on Human Rights and Article 6 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union.
The appeal was rejected.
The Supreme Administrative Court, on the ground of the reasoning above, reached a conclusion, that a provision s.46a (1) (c) of the Asylum Act, even in respect with the case law of the Court of Justice of the European Union and The Supreme Administrative Court, which shall be considered while applying and interpreting this provision, deprives partly or completely a person of a right to liberty in compliance with article 5 (1) of the European Convention on Human Rights and Article 6 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union, which has according to Article 52 (3) of the Charter the same meaning and scale of protection as Article 5 of the Convention.
Nejvyšší správní soud na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že dotčené ustanovení § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu i s ohledem na dosavadní judikaturu Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu, z níž je třeba při výkladu a aplikaci tohoto ustanovení vycházet, splňuje podmínku zákonnosti omezení či zbavení práva na svobodu podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy, příp. čl. 6 Listiny základních práv EU, jež má podle čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv EU stejný smysl a rozsah jako čl. 5 Úmluvy. Nelze přitom přisvědčit názoru stěžovatele, že neexistuje žádná dosavadní judikatura zaručující předvídatelnost aplikace pojmu veřejný pořádek podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Jak již bylo uvedeno, možnost uložit žadateli povinnost setrvat v přijímacím středisku či v zařízení pro zajištění cizinců z důvodu, že představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, byla do zákona o azylu doplněna až zákonem č. 103/2013 Sb. s účinností od 1. 5. 2013. Jakákoliv dřívější judikatura týkající se přímo tohoto ustanovení v novelizovaném znění tedy dosud nevznikla. Avšak i přesto je z již uvedené argumentace zřejmé, že dosavadní judikatura Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečný podklad pro výklad pojmu „veřejný pořádek“ tak, jak je použit v § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, byť se primárně týká ustanovení zákona o pobytu cizinců a unijních předpisů v oblasti volného pohybu osob a imigračního práva. Ostatně na závěry vyslovené v citovaných rozhodnutích Nejvyšší správní soud v dané věci plně navázal a vzhledem k existující ustálené prejudikatuře Soudního dvora k pojmu „veřejný pořádek“ má zdejší soud za to, že se na danou věc vztahuje výjimka z jeho povinnosti jinak vyplývající z čl. 267 třetího pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie obrátit se jakožto soud, proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek přípustný, v případě nutnosti výkladu unijního práva s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie (acte éclairé).