Czech Republic / The Supreme Court / 30 Cdo 4231/2016 PLAINTIFF: WIS ENERGO MORAVSKÝ ŽIŽKOV S. R. O.AND WIS ENERGO KLADNO A. S., BOTH COMPANIES PRODUCING SOLAR ENERGY DEFENDANT: THE CZECH REPUBLIC, THE MINISTRY OF FINANCE

Key facts of the case:

The Plaintiffs, both of them companies producing solar energy, demanded compensation amounting to millions of CZK from the Czech Republic. The production of photovoltaic electricity was supported by the CR according to the Act on Support for Renewable Sources of Energy[1]. This Act was amended by Act No. 402/2010 Coll., and from 1. 1. 2011 to 31. 12. 2013 a new tax of 26% - 28% was introduced. The Plaintiffs claim that this new tax contradicts EU law, legitimate expectation, and the ban on discrimination. The lower courts did not satisfy their demands, so they appealed to the Supreme Court. The Supreme Court upheld the decisions of the lower courts. The Plaintiffs asked for compensation for a harm caused by a breach of EU law – namely, EU Directives 2001/77/ES and 2009/28/ES. According to those directives, EU Member States must support renewable sources of energy, but the tax does not contradict the rationale of the directives. The new legislation introducing a tax is clear and precise and does not have a retroactive effect. Also, it is not discriminatory because in terms of Articles 20 and 21 of the Charter, it deals with similar situations in a similar way and with different situations in a different way and the tax is imposed on all solar power-plant owners.

 



[1] the Czech Republic, Act No. 180/2005 Coll. on Support for Renewable Sources of Energy.

 

Key legal question raised by the Court:

Is the tax on photovoltaic electricity discriminatory?

Outcome of the case:

The Czech Republic did not breach EU directives 2001/77/ES and 2009/28/ES relating to solar energy or the ban on discrimination by imposing a tax on solar energy. 

 

Paragraphs referring to EU Charter: 

50. The principles of equality before the law and non-discrimination are guaranteed by Articles 20 and 21 of the Charter and must be applied by EU Member States if they implement EU law (Article 51, par. 1 of the Charter). If the Czech Republic introduced the tax while implementing Directives 2001/77/ES and 2009/28/ES, it was its duty to respect the principle of equality before the law and non-discrimination (see the judgment of the CJEU from 26. 9. 2013, C-195/12, Industrie du bois de Vielsalm & Cie (IBV) SA vs. Région wallonne, par. 48 – 51). According to settled case law of the CJEU, the principles of equality before the law and non-discrimination means that similar situations are not dealt with differently and different situations are not dealt with similarly, unless there is an objective reason to do so (see the following CJEU judgments: the judgment from 16 December 2008, C – 127/07, Arcelor Atlantique et Lorraine and others, par. 23, the judgment from 12 May 2011, C-176/09, Luxembourg vs. the EU Council, par. 31, and the judgment from 21 July 2011, C-21/10, Károly Nagy, par. 47). Breach of the principle of equal treatment can only happen when the situations are comparable in all relevant elements (see the judgment of the CJEU from 26. 9. 2013, C-195/12, Industrie du bois de Vielsalm & Cie (IBV) SA vs. Région wallonne, par. 25).

51. The Constitutional Court explained the essence of the constitutional principle of equality (e.g. decisions no. Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96, Pl. ÚS 15/02). The Constitutional Court agreed with the meaning of equality explained by the Constitutional Court of the Czech and Slovak Federative Republic in its decision from 8 October 1992, no. Pl. ÚS 22/92 (published under no. 11/1994). The Court considered equality to be a relative category that requires the elimination of groundless differences. Therefore, equality means that access to various rights must not be arbitrary, but it does not mean that everybody must be granted every right. This conclusion results from Articles 1–4 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Plaintiff claims a breach of Article 1, but this provision must not be interpreted separately from other general provisions – Articles 2–4 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. From those general provisions it is obvious that the basic values listed in Article 3 are not absolute. The same can be said about Articles 4 and 2 (3) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, both of which anticipate limitations or specifications to it by law. Also, international documents on human rights and international monitoring bodies state that not every instance of different treatment of different subjects represents a breach of the equality principle or unjust discrimination. Multiple conditions must be met to consider an act a breach of the equality principle: similar subjects (subjects in a similar situation) are dealt with differently without any objective reason to do so. The Constitutional Court rejected the notion that the equality principle could be seen as an absolute category and stated ‘the equality of citizens must not be understood as an abstract category but as a relative category, as in all modern constitutions’ (the Constitutional Court decision from 17 May 1994, no. Pl. ÚS 36/93). The substance of the equality principle was moved to a different level – the question is whether the reason for the different treatment of a subject is in compliance with the Constitution. The first condition is the absence of arbitrariness. The second condition was articulated in the Constitutional Court’s decision from 7 June 1995, no. Pl. ÚS 4/95, which read that ‘inequality in social matters could violate basic human rights only if it were so intense that it called the essence of equality into question. That usually happens if there is not only a breach of equality, but also a breach of another basic human right at the same time, such as the right to ownership (Article 11 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms) or any political right (Article 17 et seq. of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms) (see the Constitutional Court´s decision from 8 November 1995, no. Pl. ÚS 5/95). So the second condition for determining whether a law is unconstitutional or not is whether the inequality affects another basic human right.

Paragraphs referring to EU Charter (original language): 

50. Zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace je zakotvena zejména v čl. 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie, které jsou určeny členským státům, pokud provádějí unijní právo (srov. čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie). Jestliže tedy Česká republika zavedla odvod v rámci implementace směrnice 2001/77/ES a směrnice 2009/28/ES, bylo její povinností při tom dodržovat zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace (k tomu srov. rozsudek SDEU ze dne 26. 9. 2013, ve věci C-195/12, Industrie du bois de Vielsalm & Cie (IBV) SA proti Région wallonne, body 48 až 51). Podle ustálené judikatury SDEU zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz zejména rozsudky ze dne 16. 12. 2008, ve věci C-127/07, Arcelor Atlantique et Lorraine a další [2008], ECR I-09895, bod 23, ze dne 12. 5. 2011, ve věci C-176/09, Lucembursko proti Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie [2011], ECR I-03727, bod 31, jakož i ze dne 21. 7. 2011, ve věci C-21/10, Károly Nagy [2011], ECR I-06769, bod 47). Případné porušení zásady rovného zacházení z důvodu odlišného zacházení předpokládá, že dotčené situace jsou srovnatelné s ohledem na veškeré prvky, které je charakterizují (viz zejména výše citovaný rozsudek SDEU, ve věci C-127/07, Arcelor Atlantique et Lorraine a další, bod 25).

51. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96, Pl. ÚS 15/02) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich s chápáním rovnosti, jak ji vyjádřil Ústavní soud ČSFR v nálezu pléna ze dne 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (publikovaném pod číslem 11/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR). Ústavní soud ČSFR v něm pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Tento závěr vyplývá i z úpravy článků 1 až 4 zařazených pod obecná ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Článek 1 Listiny, jehož porušení je výslovně namítáno, nelze vykládat izolovaně od dalších obecných článků 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno pojmout je jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že základní chráněné hodnoty vyjmenované v článku 3 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Totéž odráží i ustanovení článku 4 Listiny, který přímo předpokládá existenci zákonem stanovených povinností a omezení, ale i článek 2 odst. 3 Listiny, v němž se předvídá možnost uložit určité povinnosti či omezení. Rovněž mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje přitom ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995 ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95: "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, například práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a následující Listiny apod." (shodně nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95). Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu, zakládajícího nerovnost, je tedy tímto založené dotčení některého ze základních práv a svobod.

Language: 
Czech
Deciding body (original language): 
Nejvyšší soud
Language: 
Czech