Article 38 - Consumer protection
Article 51 - Field of application
11. Unlike the Czech Constitution, EU law gives consumer protection the nature of an independent fundamental right in Article 38 of the Charter, according to which a high level of consumer protection is ensured in EU policies. The Constitutional Court dealt with the position of EU law and the Charter as a part of it from the point of view of constitutional law in the already quoted Judgment No. II. ÚS 2778/19, paragraphs 16-25. In it, the Constitutional Court noted that according to settled case law, Article 10a of the Constitution renders the national legal order open to EU law, including rules concerning its effects within the legal order of the Czech Republic. From Article 1 paragraph 2 of the Constitution, according to which ‘the Czech Republic observes its obligations resulting from international law’, the Constitutional Court in its case law derives a requirement for an interpretation of national legal regulations, including constitutional ones, that is in conformity with EU law; in other words in the case of multiple possible interpretations, the one that is in line with EU law is the one to be chosen; from the point of view of EU law, this is a manifestation of the principle of loyal cooperation according to Article 4 para. 3 of the TEU. The Constitutional Court further pointed out that according to Judgment No. IV. ÚS 2370/15 of 14 June 2016 (N 111/81 SbNU 755) and Judgment No. IV. ÚS 3092/16 of 18 July 2017 (N 128/86 SbNU 195), if the lower court does not choose an interpretation of national law that is in conformity with EU law, ‘it does not respect the international obligations of the Czech Republic arising from its membership in the EU (Article 1 para. 2, Article 10a para. 1 of the Constitution), violates the complainants' right to a fair trial within the meaning of Article 36 para. 1 of the Charter and Article 6 para. 1 of the ECHR’ (Judgment No. IV. ÚS 3092/16, paragraph 25, also Judgment No. IV ÚS 2370/15, paragraph 20, since the subject of the dispute in both cases was a property claim, a violation of the right to protection of property according to the meaning of Article 11 para. 1 of the Charter has also been found). In the already quoted Judgment No. II. ÚS 2778/19, paragraphs 20-25, the Constitutional Court addressed the role of the Charter from a constitutional point of view: ‘Among the sources of EU law, the Charter has particular importance for the activities of the Constitutional Court, which the Constitutional Court has described in its previous case law as part of the reference framework for review [Judgment No. I. ÚS 2063/17 of 23 November 2017
(N 217/87 SbNU 493), paragraph 21, Judgment No. IV. ÚS 3009/17 of 9 October 2018, paragraph 13], as one of the criteria of the review [Judgment No. II. ÚS 3505/18 of 3 June 2019, paragraph 45] or has emphasised the need to look at the matter also from the point of view of the Charter [judgment No. II ÚS 443/16 of 25 October 2016 (N 200/83 SbNU 209), paragraphs 30-36, Judgment No. II ÚS 3505/18 of 3 June 2019, paragraph 13]. The specific role of the Charter is a consequence of the fact that it is a catalogue of fundamental rights which is - in terms of content - comparable in all respects to the Charter of Fundamental Rights and Freedoms and international human rights treaties, in particular the ECHR, which have been part of the Constitutional order since Judgment No. Pl. ÚS 36/01 of 25 June 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Coll.). Interconnection with the protection of human rights at the constitutional level and at the international level, with an explicit reference to the ECHR, is also directly mentioned in Article 53 of the Charter. At the same time, the Court mentions that the Charter became a part of primary EU law by the Lisbon Treaty, which amended Article 6 of the TEU by granting the Charter the same legal force as the founding treaties [see Judgment No. Pl. ÚS 19/08 of 26 November 2008 (N 201/51 SbNU 445; 446/2008 Coll.), paragraph 190 and the following]. The Lisbon Treaty is an international convention in the sense of Article 10a of the Constitution. Ratification of the Lisbon Treaty required the consent of a three-fifths majority of all deputies and a three-fifths majority of the senators present, according to Article 39 paragraph 4 of the Constitution, which sets out identical requirements for the adoption of a constitutional law. Ratification of the Lisbon Treaty also entails consent that the Charter will become a part of primary EU law, and on the basis of Article 10a of the Constitution, it will also work this way in national law. The procedure by which the Charter became binding for the Czech Republic from an international and national point of view was comparable to the procedure by which constitutional laws are passed (Article 39 paragraph 4 of the Constitution) and also the procedure by which international conventions on human rights were passed until the euro-amendment of the Constitution No. 395/2001 Coll. was introduced (see Article 10 together with Article 39 paragraph 4 of the Constitution until 31 May 2002). The Constitutional Court has already argued the special significance of the Charter for its review process in Judgment No. Pl. ÚS 19/08 of 26 November 2008 (N 201/51 SbNU 445; No. 446/2008 Coll.), in which, according to Article 87 paragraph 2 of the Constitution, the Court dealt with the matter of the Lisbon Treaty’s - and also the Charter’s – compliance with the constitutional order. The Constitutional Court declared that the Charter is one of the ‘sources of fundamental human rights and freedoms’, stressing that ‘in the case of a conflict between the sources of the rights and freedoms of individuals, [constitutional courts] proceed according to the source that grants a higher standard of rights’ (Judgment No. 19/08, paragraph 202).
To sum up, courts have a duty to interpret and apply national law in a way that is in conformity with EU law; the violation of this duty has already been considered by the Constitutional Court as a violation of the right to a fair trial (judicial protection), according to Article 36 paragraph 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms (see Judgment No. IV. ÚS 3092/16, paragraph 25; Judgment No. IV. ÚS 2370/15, paragraph 20 [...]); and – within the sources of the EU law – the Charter has special status and the Constitutional Court considers it a part of the reference framework of its review activities. These principles are also reflected in the requirements for the decision-making activity of lower courts. A precondition for national law to be interpreted and applied in a way that conforms to EU law is that the lower courts take into account that, in the case under consideration, the obligations arising from EU law are at stake. This is particularly important in the case of the obligations arising from the Charter, which is a human rights catalogue, and the Constitutional Court considers it [a part of] the reference framework of its review activities. Therefore, Article 4 of the Constitution must be interpreted in the light of Article 1 paragraph 2 of the Constitution and Article 10a of the Constitution, or in other words, in the light of the obligations arising from EU law, [and must thus be interpreted] as the duty of the courts to ensure compliance with the obligations of the Czech Republic arising from the EU Charter, while granting protection to rights and freedoms in accordance with Article 4 of the Constitution. This duty of the courts is a part of the right to judicial protection that is granted by Article 36 paragraph 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.’ 12. The Constitutional Court sees no reason to deviate from the above-cited conclusions in the present case. According to Article 38 of the Charter, a high level of consumer protection is ensured in the EU's policies. This provision assumes that the (EU) legislator ensures specific consumer protection legislation. The sources of secondary law, as well as the provisions of national law adopted for the purpose of transposing the relevant directives, are thus closely linked to the guarantee of consumer protection granted by Article 38 of the Charter. The Constitutional Court thus, in accordance with Judgment No. II. ÚS 2778/19 of 5 November 2019, paragraph 26, concludes that if the lower court does not take into account the consumer protection granted by Article 38 of the Charter and the legislation adopted to ensure such protection, it represents a violation of Article 1 paragraph 2 together with Article 10a and Article 4 of the Constitution, and it thereby violates the right of the parties to judicial protection according to Article 36 paragraph 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. 14. In its case law, the Constitutional Court assumes that according to Article 51 para. 1, the Charter is ‘applied only in cases when EU law is being implemented’ (‘if EU law applies, the Charter applies') [see Judgment No. II. ÚS 443/16 of 25 October 2016 (N 200/83 SbNU 209), paragraph 30; Judgment No. I. ÚS 615/17 of 10 August 2017 (N 148/86 SbNU 485), paragraph 70; Judgment No. II. ÚS 3505/18 of 3 June 2019, paragraph 45], th
2013, C-617/10, Akerberg Fransson, paragraph 21; the judgment of 10 July 2014, C-198/13, Julián Hernández and others, paragraph 32, and following; or, more recently, for example, the judgment of 18 September 2019, C-366/18, Ortiz Mesonero, paragraphs 49-51; see also the opinion of Advocate General Sharpston of 12 December 2013, C-141/12 and C-372/12, YS and Others, paragraph 86]. Since the matter is affected by the provisions of the Civil Code, which are a transposition of the Directive 2011/83, as explained in the previous paragraph, EU law is applied and therefore the Charter also applies. The district court was thus obliged to take into account the legislation adopted in order to ensure a high level of consumer protection within the meaning of Article 38 of the Charter. 19. In the judgment under appeal, the district court did not address that dimension of the case. The court argued that, logically, it is not possible to withdraw from a contract when the parties to the contract can no longer return the mutual performance. The Court also stated that similarly, the customer could not withdraw from the contract to bake a cake after he had already eaten the cake. However, the district court did not take into account consumer protection according to Article 38 of the Charter and the legislation contained in Directive 2011/83 and transposed into the Civil Code, which serves to ensure consumer protection. The district court therefore violated Article 1 paragraph 2 in conjunction with Articles 10a and 4 of the Constitution, and violated the Plaintiff‘s right to judicial protection granted by Article 36 paragraph 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. Moreover, the error of the district court is amplified by the fact that in the present case the Plaintiff expressly invoked the provision on the right to withdraw from a contract (for the opposite situation, see Judgment No. II. ÚS 2778/19, paragraph 30).
11. Unijní právo na rozdíl od českého ústavního pořádku přiznalo ochraně spotřebitele povahu samostatného základního práva v čl. 38 Listiny EU, podle něhož je v politikách Unie zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele. Ústavní soud se postavením unijního práva a Listiny EU jako jeho součásti zabýval z hlediska ústavněprávního v již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2778/19, bodech 16-25. Ústavní soud v něm připomněl, že podle jeho ustálené judikatury čl. 10a Ústavy otevírá vnitrostátní právní řád pro působení unijního práva včetně pravidel týkajících se jeho účinků uvnitř právního řádu České republiky. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle něhož "Česká republiky dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva", pak Ústavní soud ve své judikatuře dovozuje požadavek na eurokonformní výklad národních právních předpisů včetně ústavních, tedy povinnost při více výkladových variantách volit tu, které je v souladu s právem Evropské unie; z hlediska unijního práva jde o projev zásady loajální spolupráce dle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii. Ústavní soud dále poukázal na to, že podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 2370/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 111/81 SbNU 755) a nálezu sp. zn. IV. ÚS 3092/16 ze dne 18. 7. 2017 (N 128/86 SbNU 195) platí, že pokud obecný soud nezvolí eurokonformní výklad vnitrostátních předpisů, "nerespektuje mezinárodní závazky České republiky plynoucí z jejího členství v Evropské unii (čl. 1 odst. 2, čl. 10a odst. 1 Ústavy), porušuje právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (nález sp. zn. IV. ÚS 3092/16, bod 25; obdobně nález IV. ÚS 2370/15, bod 20; s ohledem na to, že předmětem sporu byl v obou případech majetkový nárok, bylo navíc shledáno i porušení práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny). V již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2778/19, bodech 20-25, se pak Ústavní soud věnoval úloze Listiny EU z ústavního hlediska: "Mezi prameny práva Evropské unie má pro činnost Ústavního soudu zvláštní význam Listina EU, kterou Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře označil za součást referenčního rámce přezkumu [nález sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne 23. 11. 2017 (N 217/87 SbNU 493), bod 21; nález sp. zn. IV. ÚS 3009/17 ze dne 9. 10. 2018, bod 13], za kritérium přezkumu [nález sp. zn. II. ÚS 3505/18 ze dne 3. 6. 2019, bod 45], případně zdůraznil nutnost nahlížet na věc také z hlediska Listiny EU [nález sp. zn. II. ÚS 443/16 ze dne 25. 10. 2016 (N 200/83 SbNU 209), body 30-36; nález sp. zn. II. ÚS 3505/18 ze dne 3. 6. 2019, bod 13]. Tato specifická role Listiny EU je důsledkem skutečnosti, že se jedná o katalog základních práv, který je - pokud jde o obsah - po všech stránkách srovnatelný s Listinou základních práv a svobod i s mezinárodními smlouvami o lidských právech, zejména pak Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jež Ústavní soud ve své judikatuře zahrnuje do rámce ústavního pořádku od vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.). Provázanost s ochranou lidských práv na ústavní úrovni i mezinárodní úrovni, a to s výslovným odkazem na Úmluvu o ochraně lidských práv, ostatně přímo zmiňuje i čl. 53 Listiny EU. Současně je třeba připomenout, že Listina EU se stala součástí primárního práva EU na základě tzv. Lisabonské smlouvy, jíž byl změněn čl. 6 Smlouvy o Evropské unii tak, že přiznal Listině EU stejnou právní sílu jako zakládajícím smlouvám [podrobněji viz nález sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 26. 11. 2008 (N 201/51 SbNU 445; 446/2008 Sb.), bod 190 a násl.]. Lisabonská smlouva je mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10a Ústavy. Pro její ratifikaci tak bylo třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů dle čl. 39 odst. 4 Ústavy, který stanoví totožné požadavky i pro přijetí ústavního zákona. Souhlas s ratifikací Lisabonské smlouvy pak v sobě zahrnoval i souhlas s tím, že se na jejím základě stane Listina EU součástí primárního práva EU, a na základě čl. 10a Ústavy bude takto působit i ve vnitrostátním právu. Procedura, na jejímž základě se Listina EU stala v této podobě z mezinárodního i vnitrostátního hlediska závaznou pro Českou republiku, tak byla v tomto ohledu srovnatelná s procedurou, jíž musí projít ústavní zákony (čl. 39 odst. 4 Ústavy) a jíž procházely mezinárodní smlouvy o lidských právech před tzv. euronovelou Ústavy provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. (viz čl. 10 ve spojení s čl. 39 odst. 4 Ústavy ve znění účinném do 31. 5. 2002). Zvláštní význam Listiny EU pro svou přezkumnou činnost Ústavní soud ostatně předestřel již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 26. 11. 2008 (N 201/51 SbNU 445; 446/2008 Sb.), v němž se zabýval dle čl. 87 odst. 2 Ústavy souladem Lisabonské smlouvy - a tedy i Listiny EU - s ústavním pořádkem. Ústavní soud se totiž vyjádřil o Listině EU jako o jednom z "pramenů základních lidských práv a svobod", přičemž zdůraznil, že v "případě kolize pramenů upravujících práva a svobody jednotlivců [ústavní soudy] postupují podle toho z nich, který přiznává
jednotlivci vyšší standard ochrany" (bod 202 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/08). Lze tedy shrnout, že soudní moc má povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem; že porušení této povinnosti již bylo Ústavním soudem považováno za porušení práva na spravedlivý proces (soudní ochranu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3092/16, bod 25; nález sp. zn. IV. ÚS 2370/15, bod 20 [...]); a že v rámci pramenů práva Evropské unie má zvláštní postavení Listina EU, která je Ústavním soudem pokládána za součást referenčního rámce při jeho přezkumné činnosti. Tyto principy se promítají i do požadavků kladených na rozhodovací činnost obecných soudů. Předpokladem k tomu, aby mohlo být vnitrostátní právo interpretováno a aplikováno eurokonformním způsobem, je to, aby obecné soudy vůbec zohlednily, že v příslušné věci jsou ve hře závazky vyplývající z práva Evropské unie. Zvláště významné je to v případě závazků plynoucích z Listiny EU, která je lidskoprávním katalogem a Ústavní soud ji považuje [za součást] referenčního rámce přezkumu. S ohledem na to je třeba vykládat čl. 4 Ústavy ve světle čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 10a Ústavy, tedy vstřícně k závazkům plynoucím z práva Evropské unie, a to tak, že je povinností soudní moci v rámci poskytování ochrany základním právům a svobodám dle čl. 4 Ústavy dbát na dodržování závazků, které pro Českou republiku vyplývají z Listiny EU. Tato povinnost soudní moci představuje součást práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny." 12. Od výše citovaných závěrů nemá Ústavní soud důvod se v projednávané věci odchýlit. Podle čl. 38 Listiny EU je v politikách Unie zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele. Toto ustanovení předpokládá, že (unijní) zákonodárce zajistí konkrétní úpravu ochrany spotřebitele. Prameny sekundárního práva, jakož i ustanovení vnitrostátního práva přijatá za účelem transpozice příslušných směrnic, jsou tak úzce spjata s garancí ochrany spotřebitele v čl. 38 Listiny EU. Ústavní soud tak ve shodě s nálezem sp. zn. II. ÚS 2778/19 ze dne 5. 11. 2019, bod 26, uzavírá, že nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 14. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že Listina EU se dle svého čl. 51 odst. 1 "aplikuje výhradně v situacích, v nichž dochází k uplatnění unijního práva (‚if EU law applies, the Charter applies')" [viz nález sp. zn. II. ÚS 443/16 ze dne 25. 10. 2016 (N 200/83 SbNU 209), bod 30; nález sp. zn. I. ÚS 615/17 ze dne 10. 8. 2017 (N 148/86 SbNU 485), bod 70; nález sp. zn. II. ÚS 3505/18 ze dne 3. 6. 2019, bod 45], přičemž tento přístup je v souladu s judikaturou Soudního dvora [viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 26. 2. 2013 ve věci C-617/10 Akerberg Fransson, bod 21; rozsudek ze dne 10. července 2014 ve věci C-198/13 Julián Hernández a další, bod 32 a následující; nebo z poslední doby např. rozsudek ze dne 18. 9. 2019 ve věci C-366/18 Ortiz Mesonero, body 49-51; srov. i stanovisko generální advokátky Sharpston z 12. 12. 2013 ve věci C-141/12 a C-372/12 YS a další, bod 86]. Vzhledem k tomu, že na věc dopadají ustanovení občanského zákoníku, která jsou transpozicí směrnice 2011/83, jak bylo vyloženo v předchozím bodě, dochází k uplatnění unijního práva, a proto se na
věc aplikuje i Listina EU. Povinností okresního soudu tak bylo zohlednit právní úpravu přijatou za účelem zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele ve smyslu čl. 38 Listiny EU. 19. Okresní soud se v napadeném rozsudku nezabýval tímto rozměrem případu. Argumentoval tím, že nelze logicky odstoupit od smlouvy, když si strany smlouvy již nemohou vzájemně vrátit plnění. Uvedl, že obdobně by nemohl objednatel odstoupit od smlouvy o upečení dortu poté, co dort sní. Okresní soud však nezohlednil ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny EU a právní úpravu obsaženou ve směrnici 2011/83 a transponovanou do občanského zákoníku, která slouží k zajištění ochrany spotřebitele. Postupoval tedy v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušil právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pochybení okresního soudu je navíc zesíleno tím, že stěžovatel se v projednávaném případě ustanovení o právu odstoupit od smlouvy výslovně dovolával (srov. opačně nález sp. zn. II. ÚS 2778/19, bod 30).
