Article 4 - Prohibition of torture and inhuman or degrading treatment or punishment
Article 6 - Right to liberty and security
Article 47 - Right to an effective remedy and to a fair trial
Key facts of the case:
X.Y., a citizen of Turkey, was allegedly persecuted and imprisoned in his homeland for his political activity, and decided to flee. He traveled to Greece, where he contacted the authorities and wanted to submit an application for international protection. He thought he had lodged an application for international protection. However, he did not receive any information as to his application from the Greek authorities. Here therefore decided to travel to Switzerland and lodge there another application. On the way, when he was waiting in Prague for a train to Germany the Czech Police checked his documents. He was detained as an undesirable perso (he was registered in the Schengen information system SIS II), and subsequently the Police ordered his deportation. The Police noted that the deportation of X.Y. would not violate the principle of non-refoulement. The Police considered, among other things, that the reasons for the his departure from Turkey were not relevant, as the he had not submitted an application for international protection in Greece, the country responsible under the Dublin system. X.Y. challenged the decision on his detention before the Prague Municipal Court. He argued that his detention was illegal as it had been clear at the time of the decision on his detention that his deportation would be prevented by the principle of non-refoulement. In his opinion, the Police failed to assess correclty whether his return to Turkey was possible. The decision thus contradicted Article 3 of the ECHR and Article 33 of the Refugee Convention, as well as Section 179 of the Act on the Residence of Foreign Nationals. After the Municipal Court dismissed his complaint, he filed a complaint before the Supreme Administrative Court, which upheld his complaint.
Key legal question raised by the Court:
To what extent should the courts review the decisions on detention of foreign nationals? Could the complainant be held responsible for not submitting an application for international protection in Greece?
Outcome of the case:
The Supreme Administrative Court noted that the Police’s decision on the detention of the complainant lacked reasons, it contradicted Article 4 of the Charter, Article 3 of the ECHR, Article 33 of the Refugee Convention, and Section 179 of the Act on the Residence of Foreigners. The Police failed to assess whether the return of the complainant to the country of origin was possible. The Court stated that a foreigner cannot be held responsible for not submitting an application for international protection in Greece due to the crisis of the asylum system in the country. This fact in no way relieves the Police of the duty to make all findings of fact. At the same time, the Court noted that if EU law applies, the courts are ex officio obliged to review the legality of the detention. The court annulled the decision of the Police on the detention of the complainant.
The transfer (handover) of the complainant to Greece and his detention for this purpose would, of course, be possible only in the case of a reasoned conclusion by the administrative authorities that there are no longer systemic deficiencies in Greece within the meaning of the second subparagraph of Article 3, paragraph 2 of the Dublin III Regulation, as regards the asylum procedure or about the conditions of reception of applicants in a given Member State, which would entail the risk of inhumane or degrading treatment in the sense of Article 4 of the Charter of Fundamental Rights of the EU (Article 3 of the ECHR). It is precisely such very serious shortcomings of the Greek asylum system that both European courts have found (the judgment of the Grand Chamber of the European Court of Human Rights of 21/01/2011 in the case of M.S.S. v. Belgium and Greece, complaint no. 30696/09, and the judgment of the Grand Chamber of the Court of Justice EU of 21/12/2011, N.S. and M.E., C-411/10 and C-493/10, ECLI:EU:C:2011:865), whereby Dublin transfers to Greece by other Member States (including the Czech Republic) were suspended for a long time, and although they were partially restored in 2017 based on a recommendation of the European Commission, it is a generally known fact that the problems of the Greek asylum system persist, which is also evidenced by the complainant’s statement. Therefore, the administrative authorities (the Ministry and the defendant) could not, without a more detailed consideration of this issue, blame the complainant that he decided to leave Greece in the end, apparently after unsuccessful attempts to register his application for international protection, nor were they entitled to base on this fact the implausibility of his statement about his political persecution in the country of origin or even to draw from it an unfounded conclusion about the economic reasons for his departure from the country of origin. The laconic statement of the defendant, according to which ‘Greece is, in the opinion of the administrative body, a democratic country that abides by all laws and thus nothing prevented a foreigner from staying in Greece and applying for asylum’ can hardly be valid under the given circumstances.
[…]
Given that, due to these shortcomings, the contested judgment of the Municipal Court and the contested decision of the defendant must be annulled, and at the same time it is clear that the proceedings in the case of the complainant‘s detention can no longer be continued, the Supreme Administrative Court dealt with other objections only briefly; however, it could not completely omit them, even if they were not raised in the proceedings before the Municipal Court. When reviewing the legality of the complainant’s detention, the [Supreme Administrative] Court was obliged to proceed in accordance with the requirements of the recent judgment of the Grand Chamber of the Court of Justice of the EU of 8 November 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Review of ex officio detention), C-704/20 and C -39/21, ECLI:EU:C:2022:858, in which the Grand Chamber of the Court reached the following conclusion: ‘Article 15(2) and (3) of Directive 2008/115/EC of the European Parliament and of the Council of 16 December 2008 on common standards and procedures in Member States for returning illegally staying third-country nationals, Article 9(3) and (5) of Directive 2013/33/EU of the European Parliament and of the Council of 26 June 2013 laying down standards for the reception of applicants for international protection, and Article 28(4) of Regulation (EU) No 604/2013 of the European Parliament and of the Council of 26 June 2013 establishing the criteria and mechanisms for determining the Member State responsible for examining an application for international protection lodged in one of the Member States by a third-country national or a stateless person, read in conjunction with Articles 6 and 47 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union, must be interpreted as meaning that a judicial authority’s review of compliance with the conditions governing the lawfulness of the detention of a third-country national which derive from EU law must lead that authority to raise of its own motion, on the basis of the material in the file brought to its attention, as supplemented or clarified during the adversarial proceedings before it, any failure to comply with a condition governing lawfulness which has not been invoked by the person concerned.’
It therefore follows from the aforementioned conclusion of the Grand Chamber of the Court of Justice that even the Czech administrative courts are obliged, when reviewing compliance with the conditions of the legality of the detention of a foreigner arising from EU law, i.e. also in cases of detention for the purpose of administrative deportation, which are affected by the Directive of the European Parliament and the Council 2008/115/EC on common standards and procedures in Member States for returning illegally staying third-country nationals (Return Directive), to take into account ex officio the flaws and illegalities of the decision on the detention that the courts find, or which are revealed in the proceedings, even though they are not part of the claimed charges. It also follows that the general rule according to which, pursuant to Section 104(4) of the Judicial Administrative Code, cassation objections are inadmissible that the complainant did not raise in the proceedings before the regional (municipal) court, even though he could have done so, does not apply in proceedings on the detained foreigner's cassation complaint against a regional (municipal) court judgment on the detention of the foreigner. However, even the admissibility of these objections in cassation complaint proceedings does not necessarily lead to the conclusion that the complainant in such a case could successfully criticise the regional (municipal) court for not explicitly dealing with these objections.
Uvedené přemístění (předání) stěžovatele do Řecka a jeho zajištění za tímto účelem by ovšem bylo možné pouze v případě odůvodněného závěru správních orgánů, že v Řecku již ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III nedochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení či o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které by s sebou nesly riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU (čl. 3 EÚLP). Právě takové velmi závažné nedostatky řeckého azylového systému totiž shledaly oba evropské soudy (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 2011 ve věci M.S.S. proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09, a rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011, N. S. a M. E., C-411/10 a C-493/10, ECLI:EU:C:2011:865), přičemž z tohoto důvodu byly dublinské transfery do Řecka ostatními členskými státy (včetně ČR) na dlouhou dobu pozastaveny, a byť byly v roce 2017 na základě doporučení Evropské komise částečně obnoveny, je obecně známou skutečností, že problémy řeckého azylového systému přetrvávají, čemuž ostatně nasvědčuje i výpověď stěžovatele. Správní orgány (ministerstvo ani žalovaná) tedy bez podrobnější úvahy k této otázce nemohly klást stěžovateli k tíži, že se nakonec, patrně po neúspěšných pokusech registrovat svou žádost o mezinárodní ochranu, rozhodl z Řecka odcestovat, ani nebyly oprávněny zakládat na této skutečnosti nevěrohodnost jeho výpovědi o jeho politickém pronásledování v zemi původu či dokonce z toho dovozovat ničím nepodložený závěr o ekonomických důvodech jeho vycestování ze země původu. Lakonické konstatování žalované, podle něhož „Řecko je dle názoru správního orgánu demokratická země, která dodržuje všechny zákony a tak cizinci nic nebránilo v tom na území Řecka zůstat a požádat o azyl“, tedy za daných okolností jen stěží může obstát.
Vzhledem k tomu, že pro tyto nedostatky je v každém případě třeba napadený rozsudek městského soudu i žalobou napadené rozhodnutí žalované zrušit a zároveň je zřejmé, že v řízení ve věci zajištění stěžovatele již nelze pokračovat, věnoval se Nejvyšší správní soud dalším stížním námitkám již jen stručně, nicméně nemohl je zcela opomenout, a to ani z toho důvodu, že nebyly uplatněny v řízení před městským soudem. Při přezkumu zákonnosti zajištění stěžovatele byl totiž zdejší soud povinen postupovat v souladu s požadavky recentního rozsudku velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Přezkum zajištění z moci úřední), C-704/20 a C-39/21, ECLI:EU:C:2022:858, v němž velký senát Soudního dvora dospěl k následujícímu závěru: „Článek 15 odst. 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, čl. 9 odst. 3 a 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, a čl. 28 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s články 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládány v tom smyslu, že soudní orgán musí při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění státního příslušníka třetí země, které vyplývají z unijního práva, na základě skutečností obsažených ve spise, se kterými byl seznámen a jak byly doplněny a objasněny během před ním probíhajícího kontradiktorního řízení, z moci úřední uplatnit případné nesplnění podmínky zákonnosti, kterého se dotyčná osoba nedovolávala.“
Z uvedeného závěru velkého senátu Soudního dvora tedy plyne, že i české správní soudy jsou povinny při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění cizince, které vyplývají z unijního práva, tedy i ve věcech zajištění za účelem správního vyhoštění, na které dopadá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice), přihlížet z moci úřední k vadám a nezákonnostem rozhodnutí o zajištění, které soudy zjistí, případně které vyjdou v řízení najevo, přestože nejsou součástí uplatněných žalobních bodů. Z toho rovněž vyplývá, že v řízení o kasační stížnosti zajištěného cizince proti rozsudku krajského (městského) soudu ve věci takového rozhodnutí o zajištění cizince se neuplatní obecné pravidlo, podle něhož jsou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné kasační námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským (městským) soudem, byť tak učinit mohl. Ani přípustnost těchto námitek v řízení o kasační stížnosti ovšem bez dalšího nevede k závěru, že by stěžovatel v takovém případě mohl krajskému (městskému) soudu úspěšně vytýkat, že se těmito námitkami explicitně nezabýval.
