Article 41 - Right to good administration
Key facts of the case:
On 23 January 2006, the applicant applied for the transfer of an overpayment of value added tax ('VAT') in relation to personal income tax for 2005. The applicant sought financial compensation from the Ministry of Finance for the non-pecuniary damage suffered as a result of the excessive length of the appeal proceedings before the Financial Directorate for the Capital City of Prague (6 years, 9 months and 9 days).
The District Court found that the applicant's right to have the case dealt with without undue delay had been infringed, it dismissed the applicant's action in so far as it sought an award of monetary compensation and ordered the costs of the proceedings to be paid. On appeal by both parties, the Prague Municipal Court upheld the District Court’s judgment. Upon the appeal by the applicant, the Supreme Court set aside both judgments and returned the case to the District Court, noting that tax proceedings are not proceedings that fall within the scope of Article 6(1) of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. The applicant based his argument on the fact that a breach of the obligation to act or to issue a decision within the time limit prescribed by law is also a procedural error. Where no time limit is laid down by law for acting or issueing a decision, a breach of the obligation to act or issue a decision within a reasonable time limit shall also be regarded as an Incorrect Official Procedure. According to the Supreme Court, these are factually separate claims based on the length of the appeal proceedings before the Financial Directorate and the length of the subsequent proceedings before the administrative courts. In the second proceedings before the Supreme Court, the Court noted that Article 41 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union cannot be invoked against Member States, but only against the institutions, bodies and other entities of the European Union.
Key legal question raised by the Court:
Was the complainant’s right to compensation for damage caused by incorrect conduct of proceedings as established in Art. 36(1) of the Czech Charter of Fundamental Rights and Art. 41 of the Charter of fundamental rights of the EU?
The complainant sought the annulment of the court decisions, alleging that they infringed his right to compensation for damage caused by an incorrect conduct of proceedings, as guaranteed by Article 36(3) of the Czech Charter of Fundamental Rights and Freedoms and Article 41 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union, which guarantees the right to good administration. According to the applicant, if the courts refuse to apply Article 41 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union in his case, on the ground that it applies only to the institutions of the European Union and not to the fiscal authorities of the Member States, such a conclusion is contrary to the judgment of the Court of Justice of the European Union of 3 July 2014 in Joined Cases C-129/13 and C-130/13 Kamino International Logistics BV and Datema Hellmann Worldwide Logistics BV v Staatssecretaris van Financiën.
Outcome of the case:
The Constitutional Court held that from a constitutional point of view, the administrative proceedings and the subsequent court proceedings must be regarded as a single procedure. When a court decides, pursuant to Article 36(3) of the Czech Charter of Fundamental Rights and Freedoms, on compensation for non-pecuniary damage caused by an incorrect conduct of proceedings, it must also take into account the length of the administrative proceedings which preceded the court proceedings when determining the overall length of the proceedings in which the infringement of Article 38(2) of the Czech Charter of Fundamental Rights and Freedoms was alleged to have occurred.
The implication for the case was that the Constitutional court annulled the contested court decisions.
5. By the contested order, the Supreme Court dismissed the applicant’s subsequent appeal and decided on the costs of the proceedings. According to the Supreme Court, the admissibility of the appeal could not be based on the applicability of Article 41 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union, as that provision applies not to Member States, but to the institutions, bodies, and other entities of the European Union. Furthermore, according to the Supreme Court, the Charter of Fundamental Rights of the European Union cannot be applied to the applicant's case even from the point of view of the ratione temporis criterion. The Supreme Court also found no reason to refer to the Court of Justice of the European Union a preliminary question on the scope of the applicability of Article 41 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union, since it considered the interpretation of that article to be acte claire. With regard to the Constitutional Court's ruling of 14 October 2020, Case No II. ÚS 570/20 (all decisions of the Constitutional Court are available at http://nalus.usoud.cz), issued in the meantime, the Supreme Court added that the right to a hearing within a reasonable time (which is identical in content to the right to a hearing without undue delay within the meaning of Article 41(1) of the ECHR) is not a right to a fair hearing. 38(2) of the Charter) has both the parties to the administrative proceedings, which fall under Article 6(1) of the Convention, and the parties to the proceedings where the proceedings concern a fundamental right or freedom. However, according to the Supreme Court, the subject-matter of the proceedings before the Financial Directorate in the applicant's case did not involve any fundamental right or freedom guaranteed by the Constitution or the Charter. The proceedings before the Tax Directorate concerned only the transfer of the overpayment of VAT in the amount of CZK 14 773 to personal income tax requested by the complainant.
6. The complainant first recapitulates the contested decisions at length and then challenges the Supreme Court's conclusion that tax disputes are not disputes concerning rights, or do not constitute an obligation of a private-law nature (despite their financial impact on the taxpayers' property). On the contrary, they fall within the hard core of public authority’s prerogatives. Accordingly, the tax proceedings under the impugned judgment of the Supreme Court are not proceedings falling within the scope of Article 6(1) of the Convention. Such a conclusion, according to the applicant, is incorrect, since the state may restrict the fundamental right to own property by imposing taxes under Article 11(5) of the Czech Charter. For that reason alone, the applicant takes the view that tax proceedings are among the proceedings that are at least protected by Article 38(2) of the Charter. Furthermore, the applicant considers that taxpayers have the right to tax proceedings of a reasonable duration under Article 41 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union, which guarantees the right to good administration. If the courts refuse to apply Article 41 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union in his case, arguing that it applies only to the institutions of the European Union and not to the fiscal authorities of the Member States, such a conclusion is, according to the applicant, at least contrary to the judgment of the Court of Justice of the European Union of 3 July 2014 in Joined Cases C-129/13 and C-130/13 Kamino International Logistics BV and Datema Hellmann Worldwide Logistics BV v Staatssecretaris van Financiën.
...
10. The Supreme Court pointed out that the subject-matter of the proceedings under review was not a fundamental right or freedom guaranteed by the Constitution or the Charter, but only the complainant's request for the remittance of the VAT overpayment, which, moreover, was of a negligible amount. The Court stressed that the proceedings under review were not tax proceedings within the meaning of the later judgment of the Supreme Court of 8 September 2021, Case No. 30 Cdo 3118/2020, which the applicant emphasised, and that they did not result in an assessment or determination of tax and therefore could not have any effect on the applicant’s property rights or assets. The Supreme Court maintained that Article 41 of the Charter of Fundamental Rights of the European Union cannot be invoked against Member States, but only against institutions, bodies, and other entities of the European Union. Since, in the Supreme Court's view, the constitutional complaint against its decision is neither admissible nor well-founded, it suggested that the Constitutional Court should dismiss the constitutional complaint if it does not reject it.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nemohla založit stěžovatelem tvrzená aplikovatelnost čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, neboť toto ustanovení nelze aplikovat vůči členským státům, nýbrž vůči orgánům, institucím a jiným subjektům Evropské unie. Listinu základních práv Evropské unie nadto podle Nejvyššího soudu nelze pro případ stěžovatele využít ani z hlediska kritéria ratione temporis. Nejvyšší soud rovněž neshledal důvod, proč by měl k Soudnímu dvoru Evropské unie podávat předběžnou otázku k dosahu použitelnosti čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, neboť výklad tohoto článku považoval za acte claire. K nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), vydanému v mezidobí, Nejvyšší soud dodal, že právo na projednání věci v přiměřené době (které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny) mají jak účastníci správního řízení, na nějž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tak účastníci řízení, u nichž se řízení dotýká některého ze základních práv nebo svobod. Předmětem posuzovaného řízení před finančním ředitelstvím však podle Nejvyššího soudu ve věci stěžovatele nebylo žádné základní právo nebo svoboda zaručené Ústavou nebo Listinou. V řízení před finančním ředitelstvím bylo rozhodováno toliko o stěžovatelem požadovaném převedení přeplatku na DPH ve výši 14 773 Kč na daň z příjmů fyzických osob.
6. Stěžovatel nejprve obsáhle rekapituluje napadená rozhodnutí a poté se vymezuje proti závěru Nejvyššího soudu z kasačního rozsudku, podle něhož daňové spory svým předmětem nejsou sporem o právo, respektive nepředstavují závazek soukromoprávní povahy (navzdory jejich finančním dopadům do majetkové sféry daňových poplatníků) a naopak spadají do tvrdého jádra výsad veřejné moci. Proto daňové řízení podle napadeného rozsudku Nejvyššího soudu není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takový závěr podle stěžovatele není správný, neboť stát může uložením daní podle čl. 11 odst. 5 Listiny omezit základní právo vlastnit majetek. Už z toho důvodu stěžovatel zastává názor, že daňové řízení patří mezi řízení, která jsou minimálně pod ochranou čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále se stěžovatel domnívá, že přiměřená délka daňového řízení je daňovým poplatníkům zaručena čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, který zaručuje právo na řádnou správu. Odmítají-li obecné soudy v jeho věci aplikovat čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, s tvrzením, že ten dopadá jen na instituce Evropské unie a nikoliv na fiskální orgány členských států, pak takový závěr je podle stěžovatele minimálně v rozporu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. 7. 2014 ve spojené věci C-129/13 a C-130/13 Kamino International Logistics BV a Datema Hellmann Worldwide Logistics BV v. Staatssecretaris van Financiën.
10. Nejvyšší soud upozornil na to, že předmětem posuzovaného řízení nebylo základní právo nebo svoboda zaručená Ústavou či Listinou, ale bylo v něm rozhodováno pouze o požadavku stěžovatele na převedení přeplatku na DPH, nadto v bagatelní výši. Zdůraznil, že v posuzovaném řízení nešlo o daňové řízení ve smyslu stěžovatelem akcentovaného pozdějšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, jeho výsledkem nemělo být vyměření ani zjištění daně, proto nemohlo mít žádný vliv na vlastnické právo či majetkovou podstatu stěžovatele. Nejvyšší soud setrval na názoru, že čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie se nelze dovolávat vůči členským státům, nýbrž výlučně vůči orgánům, institucím a jiným subjektům Evropské unie. Protože podle názoru Nejvyššího soudu není ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí přípustná ani důvodná, navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost, neodmítne-li ji, zamítl.